Pomoc existuje. Dovolím si ji vyhledat?

Už je to pár let, co jsem se takhle trápila. Když bylo nejhůř, i několikrát týdně jsem se propadala do temných stavů, jaké bych nikomu nepřála.

Fakt to stálo zato. Když jsem se trápila v mysli, vnímala jsem i ostrou fyzickou bolest.

Vyplýtvala jsem spoustu energie, jak jsem se snažila uklidit svoje problémů pod koberec. Snad jsem si na to trápení nakonec tak zvykla, že mi to už přišlo jako normální stav. A pořád ne a ne se to samo vyřešit. Naopak, čím více jsem se snažila své špatné pocity ignorovat, tím více se stupňovaly.

Hluboko uvnitř jsem věděla, že na tohle sama nestačím. A tušila jsem taky, že s tou bolestí, která tenkrát vypadala nepřekonatelná, by mi mohla pomoct psycholožka. (Pardon za genderovou nevyváženost, ale s mužem ať už jakkoli kvalifikovaným jsem prostě o svých osobních problémech mluvit nechtěla.)

Přesto mi to trvalo dlouho, než jsem se odhodlala hledat pomoc. Když si dnes uvědomím , jak daleko jsem to nechala zajít, mlátila bych hlavou do zdi. Měla jsem něco dělat už mnohem dřív!

Jenže v mojí mysli se předháněly pochybnosti, které mě od toho odrazovaly. Jako třeba:

  1. Bude to stát moc peněz.

Teď uř bych neváhala vložit peníze do svého duševního zdraví, ale tenkrát to pro mě problém byl. Přesto ho ale šlo snadno vyřešit. Sehnala jsem si psycholožku, která má smlouvu se zdravotní pojišťovnou, takže jsem nemusela platit ani korunu.

  1. Nemám chuť probírat svoje problémy s obvoďákem

Nic takového nebylo třeba. Nepotřebovala jsem žádné doporučení. Kontaktovala jsem přímo psycholožku (našla jsem si ji na internetu, ale psychology poskytující hrazené služby poradí i zdravotní pojišťovna) a domluvila se rovnou s ní.

  1. Nechci se svěřovat cizí osobě.

Našla jsem si psycholožku, která mi byla sympatická. Netrefila jsem to hned napoprvé, ale napodruhé už to vyšlo. A jakmile byl faktor osobních sympatií přítomen, nebylo mi vůbec zatěžko se svěřovat.

Naopak, ulevilo mi mluvit s někým, kdo stojí zcela mimo můj osobní život. Nakonec to bylo mnohem jednodušší, než se naplno otevřít někomu, kdo by mě dobře znal.

  1. Stejně mi to nepomůže.

Pomohlo! Ale nebylo to jako zobnout si Ibalgin a zapomenout na bolest během chvíle. (Na mě teda nikdy Ibáč moc nefungoval, ale představuju si, že u jiných to takhle nějak je. Proč by to jinak furt všichni brali?) Psychoterapie může být běh na dlouhou trať. A občas to není nic příjemného.

Když si člověk dá tu práci a začne poctivě nahlížet do svého skutečného nitra, nejspíš nevyřeší svoje problémy rychle. Zato je může vyřešit trvale.

Z psychoterapie čerpám dodnes. Dodnes se mi stává, že se mi vybaví věta, kterou jsem od psycholožky slyšela. A zírám, že teď po několika letech mi dává úplně nový smysl.

  1. Nemám čas.

Takže jsem raději trávila hodiny v nesnesitelných duševních stavech, než bych si na jednu hodinu týdně sedla k psycholožce. Haha! Vidíte, jak tahle výmluva trapně pokulhává? Přesto se mi to kdysi přišlo jako oprávněný argument.

Dnes už vím, že nejde o to čas MÍT. Každý vlastníme sto procent svého času! Čas si musíme UDĚLAT.

Fascinuje vás taky někdy, jakým způsobem lidská mysl pracuje? Jaké výmluvy je lidský mozek schopen si vymyslet, když se mu do něčeho nechce? Jen aby si nemusel připustit pravdu, která je nepříjemná?

Za všemi těmi povrchovými výmluvami se totiž schovávalo pár hlubokých pochybností, které mě skutečně svíraly. A i s těmi jsem se musela popasovat, abych si dovolila začít se svým trápením konečně něco dělat.

A teď si držte klobouky, jdu do sebe!

Přišlo mi totiž, že

  1. Nemám žádný skutečný problém.

Neválím se smyslů zbavená po zemi v agonii. Nemám žádnou diagnostikovanou psychickou poruchu. Přece normálně funguju! Nemám žádnou závažnou nemoc, se kterou bych se měla naučit vyrovnat. Neztratila jsem nikoho blízkého…

Jenom mě pravidelně přepadávaly emoční stavy, ve kterých jsem šílela, a netušila, jak si s nimi poradit.

Přesto mi ale přišlo, že můj problém není skutečný. Nechtěla jsem fňukat a bála se, že budu svými problémy jenom otravovat.

Dnes to vidím jinak. Tehdy jsem ale nevěřila ve vlastní důležitost, a vzhledem k tomu, že mě zdánlivě netrápilo nic „hmotného,“  bylo mi hloupé žádat o pomoc.

  1. Jsem nějaká divná.

Na prvním sezení s psycholožkou jsem v reakci na cosi bezděčně vyhrkla: „To ne. Nejsem přece blázen!“ Pak mi přišlo absurdní říct takovou větu zrovna u psycholožky.

Pořád jsem si nemohla připustit, že to JÁ (ne druzí) mám skutečné (byť psychické) problémy a potřebuju s nimi pomoct.

  1. Je to moje osobní selhání.

Chtěla jsem být dokonalá. A přišlo mi, že když potřebuju vyhledat pomoc zvenčí, je to moje chyba. Nejsem dost dobrá. Jinak bych to zvládla sama. Měla bych si s tím umět poradit. Jsem slabá a neschopná.

Nikdo ale nedokáže vyřešit všechny problémy sám. Je pošetilé si myslet, že někdo zvládne všechno! A umět vyhodnotit, na co stačím a na co ne, a dovolit si vyhledat pomoc někoho jiného a tuto pomoc přijmout, je důležitou součástí života. Aspoň takového života, ve kterém nechceme ničit sami sebe.

Fakt, že jsem si dokázala připustit, že jsem zranitelná a obrátila se s žádostí o pomoc na jiné, není důkazem slabosti. Je důkazem SÍLY.

A jak jste na tom vy? Trápí vás nějaký problém? (Možná jo, když jste dočetli až sem.) Existuje pomoc? Dovolíte si ji vyhledat?

5 názorů na “Pomoc existuje. Dovolím si ji vyhledat?”

  1. To zni sice pěkně, no ještě by musel existovat někdo, kdo by byl ochotný člověku pomoct. Už víc jak rok se snažím najít odbornou pomoc – marně. 🙂 Už jsem zoufalá, jak moc se snažím najít lékaře, ale každý mě už na telefonu pošle do háje. 🙁 Všude slyším samé rady, že v mém stavu nutně potřebuji pomoct a ze je hloupé nebrat léky, ale nikdo mi je nepredepise… Je to těžké.

    1. Anna Pokrupová

      To je smutné. Netuším, jaký problém řešíte? U mě to bylo trochu jinak, opravdu jsem spíš bránila sama sobě.

    2. Nik, to je bohužel častý problém. Kvalitní odborník, který by měl volnou kapacitu je skoro chiméra. Nevzdavejte to, opravdu se to jednou může podařit. Buďte urputna a bojujte za své duševní zdraví! Držím palce.

  2. Moje osobní zkšenost je vcelku pozitivní. Když přeskočím blok, který se jmenoval „nejsem blázen, nepotřebuju ke cvokaři“, tak začala návštěvou terapeutky, která vcelku rychle identifikovala problém s depresivní poruchou, de facto mě doporučila k psychiatrovi, který narozdíl od ní má tu moc napsat léky na tělo a s nimi mi pomáhala dál. S doporučením se ty dveře k odborníkům otevírají snadněji. Mně osobně léků a terapie zbavilo až těhotenství, protože dítě bylo to, co mi chybělo. Ale problémy jsou u každého samozřejmě individuální. A je fajn o tom psát, protože být pacientem psychiatra je i v dnešní společnosti bohužel vnímáno dost negativně, což ale vede právě k tomu, že spusta lidí, kteří pomoc potřebují ji raději nevyhledá, aby byli alespoň na oko „normální“.

    1. Anna Pokrupová

      Super, že máte pozitivní zkušenost! Mně také velmi pomohly děti, i když umějí být samozřejmě i dost náročné.:-)

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *