Když přijde inspirace

Nemužu uvěřit, že je to jen o něco více než rok, co jsem na svém starém webu zveřejnila článek o tom, jak jsem konečně začala dělat práci, která mě baví.

Měl úspěch. Tak nějak tuším, že zaujal tolik lidí, protože tuhle otázku neřeším sama. Byla jsem jen jedna z mnoha lidí, kteří dělají něco, co moc nemusí, a rádi by to zkusili nějak jinak.

V čase, kdy jsem článek psala, jsem pracovala jako překladatelka. Bylo to fajn. Překládání splňovalo to, co jsem chtěla – slušný výdělek, svoboda místa práce a relativní volnost času práce. (Je ovšem samozřejmě nutné odevzdávat překlady včas.) Navíc mě to docela bavilo.

Byla jsem na mateřské s prvním dítětem, takže přivýdělek se šiknul. Práce na sebe mi dodala sebevědomí. Můžu vydělávat peníze, i když nechodím do zaměstnání! Není to tak dávno, co to pro mě byl docela slušný odvaz.

Pokud bych podruhé neporodila, nejspíš bych v překládání pokračovala i dál. Možná se k němu v budoucnu i vrátím. Ale pak se mi narodilo druhé dítě a začala vážit každou minutu svého drahocenného času.

Překládání mě docela bavilo. Povšimněte si, prosím, té formulace.

Já jsem se teď totiž mladicky nerozvážně rozhodla, že teď chci dělat to, co mě nebaví docela ale DOOPRAVDY. Něco, při čem budu cítit, že tohle je ONO. Dělat to, pro co jsem byla stvořená.

A teď ruku na srdce – napadlo vás někdy, že něco takového by se mělo hledat V PRÁCI? Že když práce jakž takž baví, tak je to ještě dobrý? Ještě pár let zpátky jsem to neviděla jinak. A pak jsem si čirou náhodou (nebo snad z vůle prozřetelnosti?) přečetla knížku Tomáše Hajzlera Peníze nebo život?

A dostala mě. Tahle knížka vede čtenáře k tomu, aby hledali (nebo lépe sami vytvářeli) práci, která je bude bavit natolik, že při ní zapomenou na okolní svět. Ve svojí práci by měl člověk také vidět smysl. A ještě si přitom vydělat na živobytí. Síla, co?

A já se rozhodla, že přesně takovou práci chci. I když jsem vůbec netušila JAK.

Tahle knížka a taky fakt, že jsem na mateřské začala vidět svět novýma očima, mě před pár lety pošťouchly k tomu, že jsem se zvedla a šla žádat o zakázky jako překladatelka na volné noze.

Nebýt téhle knížky, možná bych se po mateřské znovu vrátila do zaměstnání, kde to je takové…jak bych to řekla. No… Není tam nic, co by mě vysloveně štvalo. Což je k mé lítosti asi to nejlepší hodnocení, které můžu jednomu z těch pár zaměstnání, které jsem stihla za svůj dosavadní lehkomyslný život prostřídat, udělit.

O něco později jsem se začala zajímat o psaní blogu. Jenže o čem psát? Co užitečného umím? Jsem překladatelka a umím jazyky, tak teda o tom, jak jsem se to naučila. Vzniknul můj první blog. Já jsem ale pořád cítila, že to tak nějak není ono. Blog si našel svoje čtenáře, ale já se pořád hledala.

Do toho jsem byla podruhé těhotná. Můj první porod byl jedna velká nepříjemná zkušenost. A tak jsem před tím druhým o porody zajímala. Moc jsem chtěla, aby byl můj druhý porod podstatně lepší zážitek než ten první.

Přesto (nebo i právě proto) moje napětí a nervozita během druhého těhotenství pořádně gradovaly. Přála jsem si být klidná, ale ke konci těhotenství ze mě byl uzlíček nervů. Moje druhé těhotenství a myšlenky na druhý porod si vyžádaly takové množství mojí enerrgie, že jsem od psaní blogu upustila. Navíc jsem v něm začala postrádat zásadní bod – smysl. Pár týdnů před porodem jsem odložila i překládání.

Usoudila jsem, že v ten moment nemá smysl se zabývat tím, co budu dělat dál. Potřebuješ se soustředit na porod. A pak na miminko. Ono se to časem snad nějak vyvrbí.

Pak jsem porodila. A bylo to….náročný a skvělý. Zatočil se se mnou svět. Po porodu jsem byla dokonale šťastná.

Magický prožitek mého porodu má pro mě zcela nedocenitelnou hodnotu.

A o pár později to přišlo. Ve stavu nadpozemského štěstí mi konečně došlo, co budu dělat.

Chceš psát? Mít blog a prodávat si svoje vlastní knížky? Ale o čem?

No jasně, napíšu knížku o tomhle! Cože, o čem? O porodu. Jednoduché jak facka.

A začala jsem psát. O obou mých porodech, co se přihodilo před nimi, po nich, a co všechno mi díky tomu docvaklo. Bylo to skvělý! Hrozně mě to bavilo a navíc jsem byla konečně užitečná. Vím, že tahle knížka může pomoct ženám, které se budou chtít na svůj porod připravit a nebudou si vědět rady, stejně jako dřív já.

No řeknu vám, byla to síla. Myslela jsem si, že se dvěma dětma už nebudu mít vůbec na nic čas.

Jenže najednou mi v hlavě poletovalo tolik myšlenek, že mi nezbylo nic jiného než je psát. Někdy mi dokonce přišlo, že to ani nepíšu já. Ale že skrze mě píše nějaká vyšší síla.

Některé části knížky se mi psaly hůř. Třeba vzpomínky na můj první porod.

Zato gró části týkající se mého druhého porodu jsem nabouchala do počítače za dvě hodiny ještě v šestinedělí, zatímco starší byl venku s babičkou a miminko spokojeně spinkalo v kočárku na balkoně.

Pssst. Všichni si mysleli, že v tom těžce vyšetřeném čase novopoečená maminka odpočívá. A já zatím mlátila do klávesnice jako šílenec.

Napsat knížku mi nakonec symbolicky trvalo stejně dlouho, jako být těhotná – devět měsíců.

No a teď pracuju na tom, abych ji mohla vydat.

Ty z vás, kteří by se rádi konečně věnovali práci, která je pohltí, si teď můžou udělat odstrašující obrázek o tom, jak to vypadá, když to pak opravdu přijde. Varuju vás – dobře si rozmyslete, jestli o tohle opravdu stojíte.

Realita je taková, že jsem za posledních devět měsíců strávila většinu večerů psaním, aniž bych tušila, jestli na tom kdy vydělám jedinou korunu. Ale aspoň to byla větší zábava, než se koukat na seriály.

No a co se tím vším snažím říct? Toho času nelituju. Opravdu mi stojí zato, jít si za tím, co chci  prožít. Ať už se to týká toho, jak porodit, nebo toho, co v životě dělat.

Jo a abych nezapomněla – jestli máte chuť si přečíst skvělý a poutavý otevřený příběh mých dvou porodů, mraky zajímavých zkušeností a důležitých informací – objednejte si tu knížku. Teď už je vám asi jasný, že je fakt skvělá.

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *