Já to takhle nechci!

Synovi jsou tři roky. Svá přání umí vyslovit bez okolků. „Chci, chci!“ vykřikuje netrpělivě, když nechci jeho požadavku vyhovět nebo mi to jen trvá trošku déle. „Nechci!“ zaječí, když se mu snažím vnutit něco, co mu není po vůli.

Někdy mi tím jde pořádně na nervy. Ze všeho nejvíc mě ale nejspíš štve proto, že já sama jsem schopnost vyjádřit to, co chci a nechci, ztratila. A nezůstalo jen u vyjadřování – dost často se přistihnu, že to, co chci, dokonce ani sama pořádně nevím.

Věřím, že i já, když mě maminka porodila, jsem byla sama sebou. Myslela jsem sama na sebe. Tuším, že když jsem něco potřebovala, neměla jsem problém zakřičet. Nepřemýšlela jsem nad tím, co si o mně ostatní pomyslí, ani zda ode mě – nedejbůh – něco očekávají.

Ale jak jsem postupně rostla, uvěřila jsem, že myslet na sebe je sobecké. Že o to, co potřebuju, bych měla buď prosit, nebo to ještě lépe nežádat vůbec. A že můžu jenom tiše čekat, až to ti ostatní vytuší.

Naučila jsem se dokonce, že nad tím, co chci já, je nejlépe ani nepřemýšlet. Snění je ztráta času a raději ten čas strávit něčím prospěšným, no ne? Život mi přání beztak nesplní a já aspoň nebudu zbytečně zklamaná.

No ano, opravdu – nesplní! Pokud se totiž já sama nezačnu snažit a taky říkat ostatním, co potřebuju, moje přání se nestanou realitou jakýmsi zázrakem shůry.

Naučila jsem se taky plnit požadavky druhých. A nepřemýšlet o tom, jestli to, co po mně ti druzí chtějí, je podle mě správné.

Tak mi to přišlo normální. Nijak jsem se nepozastavovala nad logikou toho, že já mám plnit přání ostatních, zatímco o mých přáních nemá nikdo vědět. (Pokud by se takto chovali všichni, existovala by vůbec nějaká přání k vyplnění?)

Moje porody mi uštědřily zásadní lekci v myšlení sama na sebe i v poslouchání sama sebe.

Když jsem rodila poprvé, měla jsem hluboko v podvědomí zasunuto: Doktoři vědí, ty ne. Myslela jsem si, že dokonce i při porodu jsem já až ta poslední, na kom záleží. (Dokonce nám to říkala porodní asistentka na předporodním kurzu v porodnici. Ha ha.)

Neměla jsem tenkrát tušení o jednom prostém faktu – porod je pro matku i dítě nejbezpečnější tehdy, když se matka cítí v pohodlí a bezpečí. Pak se totiž v těle přirozeně vyplavuje hormon oxytocin, který je velmi důležitý pro hladký průběh porodu.

K druhému porodu jsem už přicházela s plným vědomím toho, že moje vlastní tělo rodí mé vlastní dítě, které předtím samo vytvořilo. A tak jsem dokázala na svoje poměry něco nevídaného – otevřeně nesouhlasit s lékaři. Říct nahlas to, co by moje tříleté já zvládlo levou zadní, mě stálo kromě přípravy jako k maturitě spoustu úsilí.

Příběh mých dvou porodů. Inspirace pro ty, kdo chtějí prožít porod v souladu se svým tělem.

„Já to takhle nechci,“ říkala jsem, když mi navrhované postupy a opatření nedávaly smysl. Během porodu i po něm jsem několikrát podepsala revers.

Nepřála jsem si dostat do žíly po porodu umělý oxytocin na vypuzení placenty. Nepřála jsem si po porodu sešít malinké natržení hráze. Druhý den po porodu jsem si přála jít domů, a tak jsem převzala podpisem zodpovědnost za sebe i svou dceru.

Předem jsem si nastudovala, co jsem potřebovala, a když jsem si něčím nebyla jistá, ptala jsem se na názor své porodní asistentky. Už si nepamatuju, kolik těch podepsaných reversů nakonec dohromady bylo.

Vytvořila jsem sama pro sebe prostor, v němž jsem se mohla poddat probíhajícímu porodu. Věřit tomu, co já považuju za správné, a neřešit, co si pomyslí ostatní. Ta osoba, která rodila mou dceru, jsem byla skutečná já.

Nehodnotila jsem se. Nezáleželo na tom, jestli mi to sluší nebo jsem ošklivá, jestli jsem skvělá nebo hrozná, statečná nebo zbabělá, tichá nebo hlasitá. Nezáleželo na tom, co si o mě kdokoliv pomyslí. Když jsem rodila dceru, byla jsem sama se sebou i sama sebou. Byla jsem úplná a dokonalá.

Kapitola z knížky Můj kouzelný porod

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *