Dáte si epidurál nebo rajský plyn? Proč jsem „chtěla“ bolest při porodu

Moc bych chtěla napsat, že jsem odvážná. A že jsem se hned v prvním těhotenství  rozhodla rodit bez anestetik a analgetik, jelikož jsem si věřila, jak to s přehledem zvládnu, a bolesti jsem se ani trochu nezalekla. Jenže bohužel – to bych pěkně kecala.

Prozradím vám dokonce, že jsem pěkný strašpytel.

Například jsem se nikdy nenaučila jezdit na kole. Šílím z představy, že bych z něj mohla spadnout. Jo a taky se od mala bojím krve.

Takže když jsem poprvé otěhotněla, možná by byla na první pohled logická volba nechat se při porodu pořádně nadopovat a nechat se odrodit. Prostě s co nejmenší námahou ze sebe dostat to proklaté robě nějak ven.

Kde se ve mně teda hned v prvním těhotenství vzala drzost si říct, že při porodu žádné úlevy od bolesti mít nebudu? Moment, už si vzpomínám.

Tak zaprvé – hrozně mi vadí myšlenka, jak do mě kdokoliv cokoliv zapichuje. Takže epidurál byl rovnou venku ze hry. A představa, že budu rodit oblbnutá, mě taky nijak zvlášť nelákala.

Podotýkám, že nemám vůbec nic proti tomu, když se některá žena pro farmakologické tišení bolesti při porodu rozhodne. Je to volba každé z nás. A svým způsobem ji chápu.

Já sama měla z porodu opravdu velký strach. A protože jsem se tolik bála, o porodech jsem si začala číst. Tématem číslo jedna pro mě byla bezpečnost. A právě bezpečnost porodu mě dovedla k myšlence pokusit se rodit přirozeně.

Tehdy jsem ještě nechápala, že schopnost porodit máme my ženy uloženou v genech. Instinkty nás při porodu vedou. Díky nim se dovedeme rodit tak, jak je to pro nás i naše dítě nejbezpečnější, aniž by nám kdokoliv říkal, co máme dělat. A to i když rodíme úplně poprvé.

Jakmile při porodu do těla dostaneme jakoukoli cizorodou látku, naše instinkty nás už dál nemusejí vést správně. Žádná medikace, kterou přijmeme, není úplně bez rizika. Každý zásah do porodu zvyšuje riziko potřeby dalších lékařských zásahů.

Takže jsem potom všem, co jsem si přečetla, nakonec došla k závěru, že mě umělé tišení bolesti nahání větší strach než bolest samotná.

Je vlastně zajímavé, jak hrozně moc si ceníme vlastního pohodlí. Jako by to, co je nepříjemné, do života moderního člověka snad už ani nepatřilo. O méně příjemných stránkách života neradi mluvíme. Často se tváříme, že ani nejsou.

Ale jak ty náročnější prožitky zametáme pod koberec, škodíme si. Všichni totiž instinktivně víme, že život takový není. Všichni instinktivně poznáme, když lžeme sami sobě.

My lidé jsme velmi vynalézaví v tom, jak přechytračit přírodu. Ale příroda je moudřejší, než si myslíme.

Porod má svůj smysl. Primárním účelem porodu je jistě porodit dítě.  Ale nejde o to jen dostat dítě z ženy nějak ven. Při porodu vznikají hned dvě nové bytosti. Jen jednou z nich je miminko. Tou druhou je maminka.

A je to právě tahle – byť snad obtížná – zkušenost, která ženě dává sílu vypořádávat se s dalšími náročnými životními úkoly, které na ni čekají. (A že jich zrovna v mateřství kolikrát není málo.)

No já vím, teď tady dělám chytrou, když už mám dva porody za sebou. Ale vzpomeňte, já se taky rozhodovala v čase, kdy jsem byla těhotná. A moje výchozí pozice – strach z krve a celková bojácnost – opravdu nebyla tím nejlepším předpokladem pro to, abych se vrhla do zážitku jménem přirozený porod.

A i když mě porod opravdu bolel, jsem moc ráda, že jsem se o tuhle zkušenost nepřipravila. (O mých dvou porodech se více dozvíte tady.)

(Klidně si teď myslete, že jsem ezoekobiomatka. Já si to kdysi o ženách, které chtěly rodit podle sebe, myslela taky.)

(Vím, že některé ženy můžou rodit bez bolesti i bez farmaceutik. O nefarmakologické přístupy k porodu jsem se hodně zajímala před druhým porodem. Ale o tom třeba zas někdy příště.)

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *